Jak jsem začal jezdit…

1.1.2010 00:00

Řídit automobil bylo něco, co mě fascinovalo od dětství. Na motocyklu, resp. Pionýru, jsem jezdil jen proto, že jsem neměl automobil. Samozřejmě, i na dvou kolech jsem jezdil rád, ale výhoda pohybu na čerstvém vzduchu mi nepřipadala tak zásadní, protože mnoho mých prvních automobilů byly kabriolety!

Vlastnil jsem vozy předválečné výroby, které se v Československu hojně pohybovaly v běžném provozu až do sedmdesátých let, a to z prostých důvodů – nové automobily byly nedostupné, většinou na pořadník jako nedostatkové zboží, nemluvě o tom, že řada z nich jezdila pomaleji než předválečné stroje s víceválcovými motory větších objemů. Zatímco u nás s výjimkou Tatry šlo u nových vozů maximálně o čtyřválce, mezi veterány se lehce sehnaly šestiválce i osmiválce…

Kupoval jsem tedy veterány, stály jen několik tisíc, a jako zdatně publikující autor jsem si na ně dokázal vydělat. Přestože jsem se stal členem Veteran Car Clubu Praha (přijímal mě pan Václav Kafka starší na schůzi v pražském Mánesu), nebylo mým zájmem stroje pečlivě renovovat, ale hlavně jezdit, a také závodit. Skládal jsem vždy jeden pojízdný stroj z různých vraků, pracoval do úmoru na ulici, povolal kamarády, když jsem sám nehnul s motorem, nějaké papíry a SPZ vždy byly, i když výrobní čísla občas nesouhlasila. Postupně jsem vystřídal americký Ford V8 ročníku 1939, ale ten bohužel zůstal v Budapešti, když se utrhla ojnice; hned po návratu jsem koupil svou nejdražší akvizici Wanderer W24L (Auto Union) ročníku 1937 (byl za závratných sedm tisíc Kčs!) od spolužáka, protože mě fascinovalo, jak s ním projížděl zatáčku u strašnického krematoria devadesátkou (unavená příčná listová pera znamenala pěkně rozkročená zadní kola skoro jako u Renaultu 8), nemluvě o tom, že motor vyladil jakýsi mistr z Pelhřimova na slušný výkon. Když jsem stroj vylágroval, ani profesionální oprava v ČSAO Hradec Králové mu už nedala takovou sílu! Koupil jsem další W24, ale místo limuzíny tentokrát kabriolet o dva roky mladší, a pak ještě jeden. Čtyřválec 1,8 l na Zbraslavi ani při 1000 mil československých nestačil na konkurenci, a když jsem třikrát nedojel, rozhodl jsem se pro změnu značky…

Veteránské období jsem zakončil za volanty dvoulitrových šestiválců BMW 321 a 326 (celkem tři různé kousky z konce třicátých let), a to bylo opravdu něco. Na silnici jsem proháněl nejnovější modely Škoda, Lada Žiguli nebo Polski-Fiat, neměly prostě šanci. Bavoráky také držely, dvakrát jsem dojel 1000 mil československých, jednou mě diskvalifikovali ze druhého místa za překročení časového limitu v jedné kontrole (před ní jsme totiž převrátili BMW 321 na bok), podruhé jsem dostal vavřínový věnec za třetí místo stejně jako na Zbraslavi, kde byli přede mnou jen Ing. Ivan Dvořáček (Jaguar SS) a Jaroslav Šebek (BMW 327). Byla to jiná doba, jezdilo se neomezenou rychlostí, ale pak začaly problémy s policií. Bez dílenského zázemí jsem nemohl projít technickými kontrolami, a tak jsem postupně veterány prodal, začaly nabývat na ceně…

Vybral jsem bony z tuzexového konta, kam mně od roku 1975 posílali Italové honoráře za články pro Autosprint, směnil za koruny a k Vánocům 1980 jsme si nadělili oranžovou Škodu 110 R Coupé. Ale to už je jiná kapitola…