BLACKHAWK MUSEUM – návštěva v kalifornském Danville

9.9.2010 20:12

Každou dovolenou spojujeme s automobilismem. Letos jsme s Helenou navštívili Blackhawk Collection, která vždy sdružovala nejvzácnější, nejkrásnější a nejdražší automobily světa…

Podobně jako v jiných sbírkách také Blackhawk Museum exponáty střídá nebo zapůjčuje na různé výstavy a nezřídka vítězí v Soutěžích elegance, zejména pak na Pebble Beach v Carmelu (CA), kde letos Concours d´Elegance slavil šedesáté výročí. Blackhawk Museum od září 1988 sídlí v supermoderní budově v centru nákupního střediska Blackhawk Plaza v Danville nedaleko San Francisca. Po spojení s Behring Automotive Museum se Blackhawk Collection proměnila na Blackhawk Museum. Zakladatelem sbírky je Donald E. Williams, který se od roku 1973 zúčastňuje Pebble Beach Concours d´Elegance, a jeho láska ke klasickým automobilů je doslova bezbřehá...

„Muzeum vzniklo jako sbírka nejlepších rolling sculptures, tedy pojízdných soch, kdy automobil tvoří zcela funkční formu umění. Design, krása a vyzrálé řemeslo budou vždy rozhodující při výběru exponátů, jež se periodicky střídají, a proto při každé návštěvě můžete vidět jiné vozy. Věřím, že tyto změny vyvolají zájem o další návštěvu," říká zakladatel Donald E. Williams. Ano, musím se přiznat, že nás docela mrzelo, když při srpnové návštěvě chybělo chassis Bucciali TAV16 (Double Huit) ročníku 1931, a muž na recepci jen pokrčil rameny, inu, to víte, exponáty se mění...

O jiné nádherné kousky samozřejmě nebyla nouze. V efektním prostředí světla a stínu (velmi náročné pro fotografy) stojí na lesklé podlaze v černém prostředí naleštěné automobily. Podle údajů muzea mají asi devadesát neobyčejně cenných kousků, z nichž většina je vystavena ve dvou podlažích (prvním a třetím) architektonicky výstřední stavby v čele Blackhawk Plaza Shopping Center, kde se můžete po vyčerpávající prohlídce občerstvit (doporučujeme nedaleké bistro Stomp! s nabídkou small plates a vybraných vín). Na prohlídku všech exponátů je totiž zapotřebí nejméně tři hodiny, a to nemluvím o muzejní knihovně a prodejně literatury (otevřena jen od pátku do neděle, muzeum však již od středy).

Rozsah článku nám nedovoluje vyjmenovat všechny exponáty, podívejme se však na ty nejslavnější, jež sbírce přinesly světovou proslulost. Nelze jinak než začít u trojice italských originálů BAT (Berlina Aerodinamica Tecnica) na podvozcích Alfa Romeo, jež vznikly v padesátých letech pod vedením Franca Scaglioneho v karosárně Bertone. Všechny tři realizované vozy BAT 5,7 a 9 vynikají vyzrálým aerodynamickým řešením s bizarně tvarovanými stabilizačními křídly na zádi a dravou přídí s mohutnými vstupny vzduchu, jde o experimentální kupé se čtyřválcovými motory Alfa Romeo 1900 DOHC, která vznikla v jediném exempláři. Franco Scaglione se vrátil z pětiletého válečného zajetí a chtěl pracovat v leteckém průmyslu, ale po válce nesměla poražená Itálie žádná letadla vyrábět. Zvolil tedy druhou nejlepší možnost a stal se automobilovým designerem. Po roztržce s Battistou Pininfarinou jeho firmu opustil už po dvou měsících a na osm let zakotvil u Bertoneho. Inspirace letadly je zřejmá na Abarthu 1500 Coupé, jež šestatřicetiletý Scaglione navrhl v roce 1952, aby pak vyvrcholila zmíněnou sérií BAT (premiéry na autosalonech v Turíně 1953 až 1955), rekordními monoposty Abarth 500/750, prototypovým kupé Alfa Romeo 2000 Sportiva (1954) a legendárními sériovými typy Giulietta Sprint, Sprint Spider a Sprint Speciale (1954 - 1965). Pak se Scaglione vydal na soukromou dráhu a u Bertoneho byl nahrazen Giorgettem Giugiarem. Vrcholem jeho díla zůstávají prototypy BAT, které dnes stojí vedle sebe pod jednou střechou v Danville.

Další legendou je aerodynamický sedan Pierce-Arrow 1234 Silver Arrow, hvězda autosalonů v Chicagu a New Yorku 1933, jeden z pěti vyrobených kousků, navíc byl vyhlášen automobilovými sběrateli za jeden z deseti nejlepších vozů všech dob! Kdysi jsem o něm napsal do Automobilu (v čísle 7/´80), ale netušil jsem, že vůz někdy uvidím na vlastní oči. A přece, poprvé v Pebble Beach 2002, a pak znovu. Od šedesátých let do roku 1987 byl vůz ozdobou Harrahova muzea v Renu (NV), kde byl také restaurován. Dlouhá příď, zapuštěné světlomety, šípové čelní sklo, splývající záď s malým okénkem nahoře a vystupující zadní blatníky zakrývající kola, to jsou hlavní znaky originálu, jenž vytvořil mladý inženýr Phil Wright na podvozku s rozvorem 3531 mm a vidlicovým dvanáctiválcem 7571 cm3 o výkonu 129 kW (175 k)/3400 min-1. Karoserii vyrobil Studebaker, jenž byl ve třicátých letech majitelem automobilky Pierce-Arrow z Buffala (NY), bohužel doba těmto drahým vozům nepřála a tak zůstaly jen automobily snů pro rok 1940.

Jedno Bucciali jsme v Danville přece jen viděli. Říká se, že francouzští bratři Angelo a Paul-Albert Bucciali postavili jen osmnáct automobilů (jiné prameny uvádějí třicet), ale ty však rozhodně stojí za to! Nízký kabriolet Bucciali TAV8 (1930) zdobí obraz čápa, vzpomínka na letku Groupe des Cigognes, u níž Paul-Albert létal v první světové válce, pod kapotou je řadový osmiválec Continental 4408 cm3 o výkonu 74 kW (100 k)/3200 min-1, který pohání přední kola prostřednictvím příčně uspořádané třístupňové převodovky (TAV = traction avant). Spojením dvou motorů vznikl šestnáctiválec TAV16 stejné koncepce na prodlouženém chassis, ale nikdy nevyjel (premiéra na autosalonu v Paříži 1931; zůstal nedokončen). Karoserii pro kabriolet TAV8, zvaný La Marie, vytvořil pařížský karosář Jacques Saoutchik (původem z Ukrajiny, Carrosserrie Saoutchik působila do roku 1954 v Neuilly), jehož další díla jsou také chloubou muzea (Cadillac, Pegaso, Mercedes-Benz).

Snad nejproslulejším automobilem sbírky je slavná Hispano-Suiza H6C s celodřevěnou karoserií od letecké továrny Nieuport, vyrobená v roce 1924 pro vinařského magnáta a amatérského závodníka André Dubonneta, který s ní obsadil šesté místo na Targa Florio. Řadový šestiválec 7960 cm3 dosahoval výkonu 118 kW (160 k)/3000 min-1 a uděloval vozu rychlost téměř 200 km/h. Dvousedadlová karoserie s nouzovým sedadlem pod krytem v zádi byla z mahagonového dřeva, spojená měděnými nýty.

Modernější automobily jsou soustředěny v prvním podlaží a najdeme mezi nimi také věhlasné sportovní modely Aston Martin, Jaguar E-Type, Chevrolet Corvette, Ferrari a Maserati, ale také španělský osmiválec Pegaso nebo BMW 507. Americké křižníky silnic zastupují různé vozy, např. Chevrolet Impala 1966, Pontiac GTO 1967, Plymouth Road Runner 1970, Dodge Challenger 1970, Ford Thunderbird 1957, Plymouth Fury 1960 a Lincoln Continental Mark II 1956. Britskou chloubou té doby jsou Rolls-Royce Silver Cloud I jako kabriolet od H. J. Mullinera (1959) a spřízněný Bentley S1 Continental jako kupé karosárny Park Ward (1958).

Ze záplavy amerických typů jmenujeme málo známý Ruxton (1929 - 1931), jenž uvedl pohon předních kol ještě dříve než slavný Cord L29. Vystavený vůz má osmibarevnou karoserii podle návrhu Josefa Urbana, designera divadelních kulis z New Yorku, která jej vodorovně situovanými pruhy opticky snižuje. Řadový osmiválec je stejný jako v Bucciali TAV8; originální konstrukce pro společnost New Era Motors, Inc., z New Yorku vyráběly automobilky Moon a Kissel. Obdiv samozřejmě vzbuzují různé typy řadových osmiválců Duesenberg, které v provedení SJ s kompresorem dosahovaly výkonu 235 kW (320 k) už v roce 1932! Také v tomto případě sbírku zdobí několik vozů nepřeplňovaného typu J (výkon 195 kW/265 k) s různými zakázkovými karoseriemi (hlavně od Murphyho). Bohatý švýcarský playboy Philippe Barraud zase pověřil karosárnu Hartmann z Lausanne stavbou kabrioletu se zakrytými koly ve stylu Figoni § Falaschi, kterou nechal namontovat na šestnáctiválcové chassis Cadillac 7,4 l/136 kW (185 k) v roce 1937. V Danville je zkrátka automobilových originálů asi devadesát. Některé další z úžasných kousků muzea Blackhawk nabízíme na přiložených snímcích.

TOM HYAN a HELENA HYANOVÁ, Danville (California), srpen 2010